Je to už dlouho, co jsem zažila klidné Vánoce. Dlouho, co jsem zažila advent takový, jaký si ho pamatuji z dětství. Dospívání je v tomto zkrátka trochu ošidné. Budujeme si vlastní svět i názory, stavíme se na zadní a všechno chceme dělat úplně jinak. To dobré nám tak nějak zkrátka jen proklouzává mezi prsty…

Do práce jsem nastoupila v osmnácti. Jednalo se tehdy sice jen o brigádu při studiu, ale stíhat ji zároveň s gymplem bylo často tak trochu na hranici mých sil. Zvláště v období Vánoc. Prioritu měly samozřejmě známky a hned těsně za nimi stály peníze. Kdybych tehdy věděla, že ty svátky budou poslední, které opravdu strávím s celou svou rodinou, zachovala bych se jinak. Jenomže kdo mohl tušit, že se vše převrátí několikrát vzhůru nohama?

 Jsou to bezmála tři roky, co jsem na místní blog publikovala poslední článek. Tři roky, od doby, kdy jsem se pokusila o svůj miliontý blogový comeback, který se po milionté setkal s naprostým neúspěchem. Ale každý, kdo mě třeba jen trochu zná, ví že jsem holka paličatá. A tak jsem tady zas, abych to zkusila po milionté prvé.

Za tu dobu se mi obrátil život několikrát vzhůru nohama. Byla to taková ta klasická horská dráha, kterou často nechávám sjíždět hrdinky ve svých příbězích. Poslední rok, a jsem za to neskutečně vděčná, stojím na zemi tak pevně, jak jen to jde. Nic se neviklá, nic se nehroutí. Jsem vyrovnaná. Nebo rozhodně vyrovnanější než předtím.

A to je ostatně důvod, proč si myslím, že by to tentokrát s blogem mohlo klapnout. Poprvé ve svém životě totiž vím, o čem vám chci psát, jaké názory, myšlenky nebo nápady sdílet. Chci psát, k uzoufání moc a chci si o tom povídat. Chci si povídat o knížkách a o vaření, o pečení a třeba klidně i počasí. O věcech, o kterých by se mlčet nemělo.

Tak tedy: Jdu hledat jedno velké možná, pokus druhý.

    A.